Námět na reality show:
Show se odehrává v uzavřeném komplexu knihovny, kde skupina studentů soutěží o to, kdo se lépe připraví na zkoušky. Jedinými zaměstnankyněmi knihovny jsou však jen sexy modelky, jejichž zkušenosti v určitých oblastech jsou vyváženy naprostou nezkušeností s archivním systémem...
Kdo vytvoří studijní kroužek s kým?
Kdo si udělá víc poznámek, když profesorka přednáší v bikinách?
Kdo dostane červenou kartu a bude muset strávit noc v oddělení beletrie?
Kdo za trest dostane na svůj počítač poslední sérii Dr. House?
Už příště - v Knihovně!
neděle 22. března 2009
Proliferace pozdních večeních hodin
z cyklu Abstraktní píča
nic víc než tři myšlenky na osobu
perník je jídlo chutnající zvláštním způsobem.
otočka na hlavě a na stole dvojčata.
Prostota okamžiku, kdy není co říct.
nic víc než tři myšlenky na osobu
perník je jídlo chutnající zvláštním způsobem.
otočka na hlavě a na stole dvojčata.
Prostota okamžiku, kdy není co říct.
úterý 17. března 2009
Herzlich Willkommen in Winnenden!
Jo, už tu bylo pár případů, kdy nasraný student vtrhne do školy a prostřílí si cestu do CNN. Jasně - šikana, mentální labilita, pocit méněcennosti a nedoceněnosti. Tátovy beretty. A samozřejmě Internet a počítačové hry. Ty počítačové hry! Game over, sráči!
Pár případů tu už bylo.
Ale říkám si, proč nebyl žádný případ nasranýho učitele, co vezme zbraně a jde postřílet ty parchanty, co ho prudí každou hodinu? Průměrný fyzikář je přece taky v solidním stresu. Nemluvě o chemikářích. Proč si to ještě nikdo z nich nešel vyřídit s těma zmetkama, co nic nechápou a jsou drzí? Nejde snad v těchto případech taky o šikanu? Jsou snad všichni matikáři mentálně stabilní? To se u nikoho z nich nenajde pocit méněcennosti a nedoceněnosti? A nemají snad i jejich tátové na nočních stolcích beretty? Nemají přístup k Internetu? Tak co tu chybí?
Aha! - počítačové hry. Chce snad mediální teorie lepší důkaz vlivu násilí v počítačových hrách na násilí ve skutečnosti?
Jaký je rozdíl v mentalitě šikanovaného žáka a učitele? Můžeme říct, že situace nebo prožitek jsou jiné? Učitel nezvládá věc líp jenom proto, že je dospělý. Mohl mít třeba sám minulost ponižování ve škole. Pak by opakování situace mohlo být o to větší spouštěč. Určitě je spoustu učitelů, co se po vlastní výuce museli jít léčit. Ale co? Nic - ani tři mrtví studenti z rukou učitelů (a tři dělají společnost).
Pak už snad fakt zbývají jenom ty počítačové hry. Ovšem to nebudeme vědět, dokud se to nestane. Jakže? Patnáct mrtvých studentů? Vrahem jejich dějepisář? Jaké byly jeho záliby? Tenis? Filmy? A - cožeto? - GTA4?
Nebojte, generace hráčů počítačových her odrůstá školním střevícům a přesouvá se za katedru.
Pár případů tu už bylo.
Ale říkám si, proč nebyl žádný případ nasranýho učitele, co vezme zbraně a jde postřílet ty parchanty, co ho prudí každou hodinu? Průměrný fyzikář je přece taky v solidním stresu. Nemluvě o chemikářích. Proč si to ještě nikdo z nich nešel vyřídit s těma zmetkama, co nic nechápou a jsou drzí? Nejde snad v těchto případech taky o šikanu? Jsou snad všichni matikáři mentálně stabilní? To se u nikoho z nich nenajde pocit méněcennosti a nedoceněnosti? A nemají snad i jejich tátové na nočních stolcích beretty? Nemají přístup k Internetu? Tak co tu chybí?
Aha! - počítačové hry. Chce snad mediální teorie lepší důkaz vlivu násilí v počítačových hrách na násilí ve skutečnosti?
Jaký je rozdíl v mentalitě šikanovaného žáka a učitele? Můžeme říct, že situace nebo prožitek jsou jiné? Učitel nezvládá věc líp jenom proto, že je dospělý. Mohl mít třeba sám minulost ponižování ve škole. Pak by opakování situace mohlo být o to větší spouštěč. Určitě je spoustu učitelů, co se po vlastní výuce museli jít léčit. Ale co? Nic - ani tři mrtví studenti z rukou učitelů (a tři dělají společnost).
Pak už snad fakt zbývají jenom ty počítačové hry. Ovšem to nebudeme vědět, dokud se to nestane. Jakže? Patnáct mrtvých studentů? Vrahem jejich dějepisář? Jaké byly jeho záliby? Tenis? Filmy? A - cožeto? - GTA4?
Nebojte, generace hráčů počítačových her odrůstá školním střevícům a přesouvá se za katedru.
pátek 13. března 2009
Blog, Spock and Two Colin Farrells
Nakonec, záleží na tom, jakou to má všechno vlastně formu? Nejde přece jen o vždycky jenom o obsah?
Proč si vnucovat formu nebo styl, vytvářet si pravidla tam, kde žádná být nemusí? Styl a forma jenom zatěžují, vždycky jsou tím, co je zapomenuto - anebo vůbec nezaznamenáno.
Je to jedno - kdo to čte, o čem se píše, a proč, a jakým jazykem. Myšlenka se stejně vydestiluje - pokud vůbec - jenom tak, že se myslí, co bylo řečeno. V hromadách sraček se válí poselství, co nikdy není označené velkým nápisem "Poselství" a převázáno červenou stuhou. A stejně všichni jenom rozdávají nápisy a stuhy, pozvánky k myšlenkám a upoutávky na smysl.
Psaní je potřeba, záliba, nutnost, zábava, mentální očista, nebo je to všechno jedno. Chci si tu dovolit ten luxus a nechat plynout myšlenky kdy a jak budu chtít. Nechci je rvát do úhledných balíčků s návodem k použití.
Člověk stejně píše v tolika rozdílných náladách, že si buď vědomě zakazuje psát, nebo vypadá jako schizofrenik. Jednou píše sám pro sebe, jednou pro ostatní. Jednou mu všichni můžou akorát nasrat, jednou je rozplývá nad jarním dnem.
Pochop: nejde mi tu o nějaký formální experiment. Ten vyžaduje soustředění a zájem. Mojí metodou je nemyšlení, stylem je indiference. Před každým psaním si přežehlím límečky svého nezájmu - a nebo ne, podle toho, jak se mi bude chtít.
Takže co? Hlavní je plodit a doufat, že vyhledávací algoritmus Googlu dokáže spojit ty pravé myšlenky s těmi, kdo na ně čekají. Anebo s těmi, které dokážou patřičně nasrat, protože to se taky počítá, ne?
Proč si vnucovat formu nebo styl, vytvářet si pravidla tam, kde žádná být nemusí? Styl a forma jenom zatěžují, vždycky jsou tím, co je zapomenuto - anebo vůbec nezaznamenáno.
Je to jedno - kdo to čte, o čem se píše, a proč, a jakým jazykem. Myšlenka se stejně vydestiluje - pokud vůbec - jenom tak, že se myslí, co bylo řečeno. V hromadách sraček se válí poselství, co nikdy není označené velkým nápisem "Poselství" a převázáno červenou stuhou. A stejně všichni jenom rozdávají nápisy a stuhy, pozvánky k myšlenkám a upoutávky na smysl.
Psaní je potřeba, záliba, nutnost, zábava, mentální očista, nebo je to všechno jedno. Chci si tu dovolit ten luxus a nechat plynout myšlenky kdy a jak budu chtít. Nechci je rvát do úhledných balíčků s návodem k použití.
Člověk stejně píše v tolika rozdílných náladách, že si buď vědomě zakazuje psát, nebo vypadá jako schizofrenik. Jednou píše sám pro sebe, jednou pro ostatní. Jednou mu všichni můžou akorát nasrat, jednou je rozplývá nad jarním dnem.
Pochop: nejde mi tu o nějaký formální experiment. Ten vyžaduje soustředění a zájem. Mojí metodou je nemyšlení, stylem je indiference. Před každým psaním si přežehlím límečky svého nezájmu - a nebo ne, podle toho, jak se mi bude chtít.
Takže co? Hlavní je plodit a doufat, že vyhledávací algoritmus Googlu dokáže spojit ty pravé myšlenky s těmi, kdo na ně čekají. Anebo s těmi, které dokážou patřičně nasrat, protože to se taky počítá, ne?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)