Nakonec, záleží na tom, jakou to má všechno vlastně formu? Nejde přece jen o vždycky jenom o obsah?
Proč si vnucovat formu nebo styl, vytvářet si pravidla tam, kde žádná být nemusí? Styl a forma jenom zatěžují, vždycky jsou tím, co je zapomenuto - anebo vůbec nezaznamenáno.
Je to jedno - kdo to čte, o čem se píše, a proč, a jakým jazykem. Myšlenka se stejně vydestiluje - pokud vůbec - jenom tak, že se myslí, co bylo řečeno. V hromadách sraček se válí poselství, co nikdy není označené velkým nápisem "Poselství" a převázáno červenou stuhou. A stejně všichni jenom rozdávají nápisy a stuhy, pozvánky k myšlenkám a upoutávky na smysl.
Psaní je potřeba, záliba, nutnost, zábava, mentální očista, nebo je to všechno jedno. Chci si tu dovolit ten luxus a nechat plynout myšlenky kdy a jak budu chtít. Nechci je rvát do úhledných balíčků s návodem k použití.
Člověk stejně píše v tolika rozdílných náladách, že si buď vědomě zakazuje psát, nebo vypadá jako schizofrenik. Jednou píše sám pro sebe, jednou pro ostatní. Jednou mu všichni můžou akorát nasrat, jednou je rozplývá nad jarním dnem.
Pochop: nejde mi tu o nějaký formální experiment. Ten vyžaduje soustředění a zájem. Mojí metodou je nemyšlení, stylem je indiference. Před každým psaním si přežehlím límečky svého nezájmu - a nebo ne, podle toho, jak se mi bude chtít.
Takže co? Hlavní je plodit a doufat, že vyhledávací algoritmus Googlu dokáže spojit ty pravé myšlenky s těmi, kdo na ně čekají. Anebo s těmi, které dokážou patřičně nasrat, protože to se taky počítá, ne?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
takže?
OdpovědětVymazat