Odpověď poémou

V záchvatu
chronického
pudlákismu
být rozštěpen
mezi venkovskou idylu
a internetovou hloupost,
vtažen
do metafor metavztahovosti
a kreativní impotence,
dialektika bakičismu a varyšovství,
stržen
do víru
neochlupenosti
v současnosti
totalitní neoholenosti
–
nudný ve své mondénosti
směšný ve svém snažení.
Zodpovídat se výtkám
jak skutečným argumentům,
prát se a rvát se
mlčením a indiferencí,
leč
kajícný
na všechny strany.

a, chcete-li,
jdu si dát čaj.

Emancipace čtenářova

Každý ví, že čtení knih je mnohem důležitější než jejich psaní. Přitom veškrný zájem se zaměřuje na akt tvorby a zabývá se pouze autorem textu. Literární "věda" se již od svého vzniku věnuje tomu nejbanálnějšímu aspektu literárna a ve své nezměrné hlouposti a povrchnosti nedokáže uspokojivě zachytit ani to. Kritici se plazí blátem ve jménu tzv. uměleckosti literatury, pro níž ovšem chybí jakékoli důkazy.

Jako pravý pionýr pravdy proto navrhuji odhodit shnilá a mokvající literární studia a vybudovat tento obor znovu, tentokrát správně. Úkol to přitom jistě nebude jednoduchý. V prvé řadě je třeba vybřednout z diskursu pseudovědecké "objektivity" a vytvořit diskurs nový, který by reflektoval subjektivitu čtenářského prožitku. Přitom již samotný pojem "čtenářský prožitek" ještě vězí v literárněvědních bludech minulosti a musí být překonán.

Je nutné odhodit jednotnou osvícenskou ideu "čtení", jež nás tolik staletí svazovala. Ideologie čtenářské poslušnosti a podřazenosti musí skončit. Čtenář je právoplatným držitelem smyslu i významu, délky, zábavnosti, ponaučení i kvality textu. Lžipanství spisovatelů je třeba odhalit a pokořit, napříště musí být autor anonymním, poslušným sluhou, jež žebrá o drobky z blahosklonné ruky čtenářovy.

Klíčový význam má však pro příště hrát sebeuvědomění čtenářovo. Ten byl po stalení stavěn do role pasivního příjemce a jeho "role" mu byla vštěpována kulturní propagandou. Z této perspektivy je pak zřejmé, že tzv. výuka literatury na školách není nic víc než prostředek ideologické kultivace a podmanění čtenáře. O to je tato ideologie horší a zrádnější, že ji adoptovaly všechny režimy bez výjimky - od absolutismu, přes nacismus a komunismus, až po kapitalismus.
První kroky na cestě k osvobození čtenářské kreativity jsem samozřejmě musel učinit sám. Uvědomil jsem si například, že čtenáři je vnucován postup čtení tím, jak jsou číslovány svazky. Román "Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války" jsem proto přečetl v následujícím pořadí svazků: 3-2-4-1. Výsledky byly zajímavé, leč vzápětí se dostavila otázka, proč si mám vlastně jako čtenář nechat vnutit, že musím přečíst všechny svazky? Sáhnul jsem proto po románu "Paní Bovaryová", z nějž jsem přečetl pouze druhou část. Poté jsem se věnoval četbě poémy "Moskva-Petuški zpáteční" - tu jsem četl čtyřikrát, ovšem pokaždé jsem vynechal posledních deset stran.
Pak už se hráz mé čtenářské kreativity protrhla: ze "Jména růže" jsem četl pouze sudé strany; z románu "Na cestě" jsem přečetl pouze strany 12,38,96 a 266; "Božskou komedii" jsem přečetl, ale nic jsem z ní nečetl. "Proces" jsem přečetl vzhůru nohama (což mi nakonec přišlo jako příliš tradiční způsob čtení a nadále se mu nebudu věnovat). Také jsem si uvědomil, že si jako čtenář nechávám vnucovat žánr, jakým čtu. "Quo vadis" jsem přečetl jako kuchařku - a musím uznat, že šlo o dost mizernou kuchařku. "Zločin a trest" jsem četl jakožto superhrdinský komix a až na několik vražd mám zásadní připomínky k téměř nulové akčnosti, postavám bez superhrdinských vlastností a především absenci obrázků. Každý přece ví, že komix bez obrázků za nic nestojí.
Nakonec jsem se své dosavadní poznatky pokusil uplatnit při četbě "Hledání ztraceného času". Na úvod jsem nepřečetl šestou knihu. Poté jsem se přesunul ke knize páté, z níž jsem přečetl jen prvočíselné strany. Druhou knihu jsem si nechal předčítat od fíkusu. Čtvrtou knihu jsem četl celou, až na strany 8,161,52,53,67,269,299 a 180, které jsem snědl. První knihu jsem četl jako nákupní seznam, sedmou jako bulharský politický fejeton z roku 1993.

Jak jste si jistě všimli, jedná se o projekt vskutku revoluční. Je také třeba podotknout, že může a snad i bude sloužit za významnou inspiraci pro obrodu dalších oborů, jmenovitě sociologie, antropologie, chemie či medicíny.

Obilné verše

Z cyklu Kořenové impulsy

Dojídám dort neřesti.

Dojídám dort neřesti,
už nezbyl ani kousek,
to perverzní vale radosti,
v hlubině kapající noci.

Šlehám dortem přes pysky,
ahedonie touhy,
skráně tepající přísností,
ekzémy a tkáně.

Koloušku! Koloušku! Pojď sem a polož mi čelo na čelo!

Plýtvání energie
enormní snahou.

Jak bača se líně válet
v lůně Vlasty Chramostové,
opěvovat ptáky,
pentlit se při rozednění,
a snít.

Kdo ocení znovu moje dorty?
To pečivo trapnosti a rozhřešení?
Pálení palačinek před světnicí vztahu?
Houska vytáček a rohlík nečekaného výpadu.

Kolem projel fekální vůz-
je čas žít, a čas umírat.

S karikaturou proroka Mohameda vytetovanou na prdeli...

Do deseti let bude údajně v Rotterdamu nadpoloviční většina muslimů. Šaría do každé domácnosti.
V Německu jsou podmínky pro vytvoření podobné politické situace, jako v ČSR 30. let - názorově roztříštěná politická scéna, kde stále větší roli bude hrát sjednocená muslimská partaj (s inkluzivní silou t.č. sudetoněmeckého proudu). Muslimové (či snad i samotní Turci) mají možnost založit svou politickou sílu čistě na náboženství. Co v takovém případě? Buď se opustí tradiční demokratická názorová polarizace a vytvoří se nacionální či prostě jen antiislámský blok (křesťanství se přitom nezdá být dostatečně sexy, aby na sebe strhlo všechnu podporu protimuslimsky smýšlejících voličů), nebo nastoupí islámská vláda.
Naivní přesvědčení, že proti vlně muslimské imigrace, potažmo proti islámskému světonázoru jako takovému je třeba bojovat, je mylné. Pokud je součástí "našeho" světonázoru tolerance a svoboda (vyznání, odlišného způsobu života), pak těžko můžeme toleranci a svobodu prosazovat silou. Pokud nějaký světonázor nesdílí naše hodnoty tolerance a svobody, pak je jediným možným řešením totální válka. Světonázory jsou vždy z principu totalitní a jejich spor do ničeho jiného než do totální války ústit nemůže. A to není jen otázkou útoku, ale i obrany. Jsou jen dvě možnosti - opustit své hodnoty nebo popřít hodnoty odlišné.
Svoboda slova je jednou z těchto hodnot. Nemusí dojít až k fyzické likvidaci, ale totální válka je přesto v plném proudu. Můžeme ctít muslimské hodnoty a neurážet jejich proroka, ale to není řešení sporu.
Tolerance je další z "našich" hodnot. Můžeme se shodnout na principu tolerance, vzájemně se neurážet a žít v mírumilovné pospolitosti. Potom ale: buď tu nikdy nebyl žádný spor (na toleranci jsme se vlastně vždycky shodli), nebo muslimové přijali náš světonázor.
Pravdou je, že nikdo ve skutečnosti neví, zda islámské hodnoty nadřazují náboženství a vlastní morálku všemu ostatnímu, včetně tolerace ostatních světonázorů (až k jejich případnému násilnému potírání). Co však naše hodnoty? Nenadřazujeme práva žen, humánní tresty a nakonec i nucenou toleranci samotnou nad princip respektování odlišnosti a tolerance? "Náš" respekt pro odlišnost má svoje dost úzké meze - třeba znásilnění jako kulturně zakořeněná forma rodinné odplaty je z kategorie "odlišnost" vyřazena a to tak, že jsme proti ní schopni vést totální vyhlazovací válku. Přitom do "naší" kulturní tradice patří i takové fenomény jako nacismus či hony na čarodějnice, tak jakápak "morální výše"?
Jaké je tedy řešení "muslimské otázky"? Předně: "řešení" vždycky zavání vyhlazovací válkou. Pokud jsme si tak jisti "našimi" hodnotami, pak je nechme, aby silou své evidentní "správnosti" samy tyto hodnoty prosákly do islámského světonázoru a vykonaly hodnotovou revoluci za nás. Objektivizace hodnot rovná se totalizaci světonázoru. To si pak můžem vytetovat karikaturu proroka Mohameda na prdel a dál se na nic neptat, pod heslem kulturního evolucionismu "silnější přežije".

Výroční zpráva EU o chovu tchořů v regionech s vysokou mírou suicidality

Střílení - moc

Námět na film:
Šikanovaný patnáctiletý chlapec se jednoho dne rozhodne k zoufalému činu. Vezme otcovu zbraň a vypraví se do školy, aby postřílel své spolužáky. Zbraň mu ale seberou, chlapce chytí, nepříjemně ho drbají na hlavě a pak mu strčí hlavu do záchodu. Doma ještě dostane výprask, když otec zjistý, že mu chybí pistole. Chlapec si proto opatří výbušninu, aby se ve třídě odpálil a vzal s sebou co nejvíc lidí. Na chodbě mu ale bombu zabaví dohlížející učitel s tím, že si jí může vyzvednout až na konci školního roku. Chlapec se tedy rozhodne ukončit svůj život skokem z mostu, avšak v poslední chvíli mu zavolá babička, že jí okamžitě musí jít pomoci uklidit chodbu.
Katarze: Chlapec ztrácí víru ve svět i v život, začne číst Nietzscheho a odjíždí do Thajska souložit s kuřaty.
(K zamyšlení: V čem se od sebe liší pocit naprosté moci a pocit naprosté bezmoci?)

L+S=VŘSL

Také jste v poslední době zaznamenali, že Jan Rosák, výrazná česká celebrita 90. let, se stáhl do ústraní? Nyní už je zřejmé, z jakého důvodu: nejde o zasloužený herecký důchod, nýbrž o dlouhodobou přípravu na životní roli. Režisér Filip Renč totiž pracuje na pečlivě utajovaném projektu, jehož význam má dalece přesáhnout české hranice. Renč dokonce, aby od své osoby odvrátil pozornost filmových publicistů, schválně točil filmy velmi nízké kvality, mnohdy hraničící s naprostou ubohostí.

Projekt s pracovním názvem "Vášnivě rozbouřené vody historie" však již vstupuje do produkční fáze. Jan Rosák si zde zahraje hlavní roli Josifa Stalina, který v posledních dnech svého života v březnu 1953 v přátelském rozhovoru s Berijou vzpomíná na svůj život, na revoluci a na budování Sovětského svazu. Rosák si kvůli roli dokonce změnil jméno na Rusák a na několik let odjel připravovat se do Karlových Varů, kde mimo jiné prošel školením rudých radikálů a seminářem vyvolávání umělých hladomorů (se školiteli z ČZU).


Rosák však nebude jediným lákadlem filmu: v klíčové roli Vladimíra Iljiče Lenina se nepředstaví nikdo jiný než Marek Vašut. Rosák s Vašutem v jednom rozhovoru naznačili, že jejich vzájemné erotické jiskření by se mohlo projevit i v připravovaném snímku, konkrétně v jedné z jejich lesbických scén. Oba umělce ještě doplní Petr Novotný v roli hlavního padoucha snímku Lva Trockého. Novotný v rámci co nejautentističtější přípravy zaútočil na Zimní palác - a následně byl deportován na Sibiř. Podle neověřených zpráv si své herecké cameo zahraje také David Rath.

Turingův test managementu

Modelová situace:
Představte si středně velkou či větší firmu, která působí na některém běžném trhu. Struktura firmy je zcela obvyklá, pouze nejvyšší management sídlí v uzavřené místnosti. Do této místnosti nikdo nemá přístup, existuje pouze jeden komunikační uzel. Tento uzel funguje tak, že střední management posílá podklady a připravuje marketingové strategie s jednoduchým rozhodnutím (varianta A nebo B, rozhodnutí o snížení či zvýšení cen, přijetí či propuštění zaměstnance). Z uzavřené místnosti vždy přijde jen ono konkrétní rozhodnutí o té nebo oné variantě.
Turingův test managementu spočívá v následujícím:
Přijmou se dvě skupiny nejvyšších managerů. První skupina je vybrána na trhu managerů, kterým je nabídnut vysoký plat, benefity a zlaté padáky v případě propuštění. Druhou skupinu tvoří orangutani vycvičení tak, aby na počítači mačkali tlačítka.
Pokud správní rada ani po půl roce fungování firmy není schopna určit, zda v uzavřené místnosti mačká tlačítka skupina profesionálních managerů nebo skupina cvičených orangutanů, pak je jediným racionálním řešením pro správní radu buď si ponechat orangutany (když už byli vycvičeni), nebo říct zaměstnancům, aby si vždy radši hodili mincí.

(Převzato z BĚLOHLÁVEK František, KOŠŤAN Pavol, ŠULEŘ Oldřich. Management. Brno: Computer Press, 2006. ISBN 80-251-0396-X. str. 562-563.)

Řekni to vejcem

(S přispěním Erika Taberyho.)

V poslední době se množí tzv. vrhačské útoky na české politiky.
Jiří Paroubek byl na mítinku sociálních demokratů zasažen vejci, moukou, cukrem, máslem a ořechy. Zranění nemá žádná, ale může si upéct dort.
V Hustopečích neznámí mladíci napadli kameny Mirka Topolánka, předsedu ODS. Topolánek se bránil chlebem. Jeden útočník byl na místě mrtev, ostatní byli v kritickém stavu převezeni na áro karlovarské nemocnice.
Po Vojtěchu Filipovi někdo před sídlem KSČM házel morčata a cibetky, které mu vyrazily jeden zub a pokousaly ho do rtu.
Místopředsedkyně Zelených Kateřina Jacques byla zasažena biomasou. Utržila mediální popáleniny třetího stupně.
Cyrila Svobodu, předsedu lidovců, nejprve slovně atakovala skupina neznámých mužů, načež po něm začala házet ateisty. Podle očitých svědků z davu útočníků vyletěl i fíkus.
Lídr nově vzniklé strany TOP09 Karel Schwarzenberg utrpěl zranění tupým předmětem. Podle různých spekulací po něm někdo hodil Miroslavem Kalouskem.
Skupina rozezlených lidí napadla prezidenta Václava Klause jeho sebranými spisy. Kromě četných modřin ho navíc "Modrá, nikoli zelená planeta" zasáhla do slabin.
Podle policie za všemi útoky pravděpodobně stojí jediná organizovaná skupina. Existují dvě vyšetřovací verze: buď se někdo snaží destabilizovat českou politickou scénu, nebo se jí snaží stabilizovat.

Lesy nad Hindenkirchem

"... Na vesnici padla mlha a v nastálém zmatku se lidé začali srážet hlavami. Někteří rychle, někteří pomaleji, podle toho, jak dlouhé měli nohy. Řezník Jürgen šlápl na kočku, ale nechtěl se omluvit, protože byl od přírody hrubý. Ema, dcera faráře a místní poběhlice, nevědomky došla až do sousední vesnice. Učitel Paul uklouzl na kobylinci a začal lát. Služka Lali přiběhla se zprávou, že hoří fara, ale když viděla, že starostova pleš se dnes nebývale krabatí, raději nic neřekla a šla trhat moruše. V koruně morušovníku se tou dobou schovával Kvído. Když to Lali zjistila, rozhodla se ho sestřelit prakem, jenže mu tak vyrazila i druhé oko. O to první přišel, když lovil veverky po setmění, přestože mu jeho matka, služka Lali, učitel Paul, Ema, dcera faráře a místní poběhlice, řezník Jürgen, starosta a dokonce i lidé ze sousední vesnice dokola opakovali, aby nelovil veverky po setmění..."
- jedná se o ukázku z nepublikované románové prvotiny "Lesy nad Hindenkirchem" od Adolfa Hitlera, po jejímž dokončení třiadvacetiletý Hitler usoudil, že by se měl raději věnovat jiné profesi. Literární kritici se vesměs shodují, že tak udělal dobře.

(Tomuto článku bylo naměřeno 0,42 AHa)

Nestává se často, že by byla zavedena zcela nová veličina. Přesto minulý týden Fyzikální a humanitní ústav Akademie věd ČR (t.č.) oficiálně kodifikoval samostatnou veličinu Banalita, nesoucí zkratku Ba. Vědecké diskuse o banalitě se vedly již dlouho, jednotný způsob jejího měření však dosud nebyl stanoven. Spory se týkaly především volby vhodné jednotky - v úvahu přicházela "Ordinace v Růžové zahradě", "Kinderčokoláda" či "křesťanství". Nakonec však vědci došli ke konsenzu a za míru banality zvolili Agátu Hanychovou (zkratka AHa), přičemž hodnota 1 Hanychová představuje úplnou nasycenost a 0 Hanychových představuje Hledání ztraceného času. Již existuje i první prototyp lékařského přístroje na měření banality ("banalitoměr"), který funguje na principu chemické reakce draslíku a diskursu a aplikuje se transrektálně.

Nevím nic a přišel jsem Vám to sdělit

Nevím nic, ale cítím potřebu Vám něco říct. Mé názory jsou pouhé domněnky založené na náhodných srážkách kusých informací. Navíc jde o informace nepodložené fakty - spíše o věty zaslechnuté tak někde v metru, když se vracím domů (přiožrán). Prožívám je však velmi emocionálně a jsem kdykoli ochoten se o ně hádat. Věřím jenom Tomio Okamurovi a předpovědi počasí.
Sděluji Vám pravdu a nechci slyšet Vaše komentáře, protože mít názor (byť mylný) a hlásat ho je přece tisíckrát lepší než nebýt si jistý. Diskuse vyčerpává a nudí. Nebudu se s Vámi o svých přesvědčeních vůbec bavit, protože mě Vaše názory vůbec nezajímají. Argumenty jsou pro teplouše. Pravdu netřeba hledat - je zjevná, stručná, zábavná a nikdy ne delší než deset řádků (plus fotografie). Autoři, co ve svých článcích urážejí své čtenáře, jsou podle mě jenom idioti a tupci. Intelektuálové, táhněte do A2!
Respekt.

Věnováno všem, kdo nečtou články proto, aby se něco dozvěděli. Neasi.

Banální hygiena

Banální pravda: Produkty pro každodenní hygienu jsou zacíleny na ženské spotřebitele.
Pokud se však trochu snažíte, můžete nalézt i vyloženě pánské výrobky. Každý je samozřejmě zacílen na jinou část těla, na jiný problém a na jinou dobu užití a proto jich zodpovědný muž po čase musí začít užívat několik desítek. Mezi mé nejpoužívanejší patří: "Vichy s mateří kašičkou pro zářivě lesklou pleš", "Nivea krém regenerující plíseň nohou", "Dermacol Enja pro remodelaci problematických partií", "Schwarzkopf noční krém pro růst knírku" ("Tak proto stojí všem mužům ve tvé frontě!"), "Elséve péče o ochlupení hrudníku - vyživující šampón", "L'Oréal sprchový gel pro velmi suchý šourek" a "Avon vyživující balzám na zvětšení objemu análního ochlupení (vyživuje od kořene až ke konečníku)".

Názvy výrobků použity s výslovným svolením ministra pro lidská práva a národnostní menšiny Michaela Kocába, t.č.m.

Mé meoáry

V Nakladatelství Petra Rezková v edici Perly sviním dnes vychází mé třísvazkové memoáry nazvané "Mé třísvazkové memoáry". Jak název napovídá, jedná se o autobiografii, rozdělenou do tří knih. Stylisticky jde o kombinaci moderních, postmoderních a tradičních postupů.

Z původně plánovaných šesti knih jsem nakonec přistoupil ke čtenářsky vstřícnější variantě knih tří, jež nesou názvy "Dny rašení", "Dny pučení" a "Dny vysemenění". Dílo se plně soustředí na mě samého, totiž na komplexní zachycení mých pocitů a dojmů z poznávání a vrůstání do světa, přestože plná hloubka mých pocitů by jistě vydala na opus neskonale delší.

Filosoficky i literárně nejhlubší je bezesporu prostřední část, jež popisuje bouřlivé a takřka revoluční období mezi devátým a desátým rokem života. Kromě kapitol "Mnozí ekzémové", "Prodlužování procházek" a "Kajícně vločky se Salkem jíme" obsahuje také spirální úvahu, vyvolanou událostí mého pořezání okrajem papíru. V této úvaze se téměř dotýkám samé bytostné podstaty bolesti, prostorovosti a barevných nátěrů panelových domů.

Jako leitmotiv se celými Memoáry prolínají úvahy o smíchovských plotech, které dovádí k dokonalosti Proustem pouze nesměle načrtnuté a v zásadě ještě juvenilní proudy myšlenek z Hledání ztraceného čas. Ovšem aluzivní hru tohoto motivu si může plně vychutnat jen někdo, kdo vyrůstal Na Hřebenkách, má encyklopedické znalosti Thomase Bernharda (života i díla) a byl pokousán Latimérií podivnou.

(Kniha Štěpána Pudláka "Mé třísvazkové memoáry" vychází v Nakladatelství Petra Rezková, edice Perly sviním, trojdílné vydání (428, 366, resp. 552 stran), cena 2599 Kč, při objednávkách nad deset kusů plastová záložka ve tvaru bobra jako dárek)

Ecce homo!

Sedím si v křesle na zahrádce a jen tak klábosím s kamarády. Pomalu usrkávám limonádu. Hledím na oblohu a říkám si, jestli bude v noci pršet? Občas se odpoutám od konverzace a jen tak se rozhlížím. Ne, nebude pršet. Obloha je blankytná a jemný vánek je tu jenom proto, aby rozešuměl stromy. Ptáci zpívají.
Říkám si, co bych na tomto okamžiku změnil. Je téměř perfektní. Snad jenom ti ptáci. Pár bych jich zastřelil. Ne všechny, dva až tři bych nechal, jen tak, aby jejich zpěv doplnil šumění stromů. Možná i ty stromy bych trochu prořezal. Když fouká vichr, mohly by spadnout. A sedají na nich ptáci a serou na kolemjdoucí. Ale jinak jde o téměř dokonalý okamžik. Téměř dokonalý okamžik na ne zcela rovné zahradě. Což by zvládl bagr, dvě tři rýpnutí a bylo by. A když už by tu byl, moh by vzít i ty stromy. Ušetřilo by to peníze za pronájem. Pak bych mohl v klidu sedět a konverzovat s kamarády a usrkávat přitom limonádu, snad příliš sladkou, což by jistě napravila veřejná kastrace generálního ředitele, s trochou štěstí by šlo o stejnou firmu, která má na svědomí opěrky tohodle křesla, takže by se ušetřil čas, který bych mohl trávit uklidňující konverzací, pakliže by moji kamarádi byli jen o něco méně urgentními kandidáty na lobotomii a kdyby jediným tématem nebyli ti zasraní ptáci, co se vznášejí na pozadí blankytné oblohy a serou mi na zahradě a kdyby mě nebolel krk a vůbec tak pak bych mohl sedět na svojí zorané zahradě s prořezanými stromy a dvěma až třemi přeživšími ptáky, kteří by byli námětem konverzace mých chirurgicky zpracovaných přátel, zatímco bych mohl upíjet nepřeslazenou limonádu na ortopedicky přijatelném křesle. V noci bude chcát.

Vtip druhý

Chtěl jsem vymyslet vtip dehonestující některou významnou osobnost města Brna...

Plán A

"Plán "A" operace "Jednota" počítá s ofenzívou tří tankových divizí jihovýchodním směrem, jemuž bude předcházet masivní bombardování největších měst. Pro úspěch celé operace je naprosto klíčové, aby těsně před jejím zahájením byly vyřazeny z provozu všechny moravské vysílače..." - z přísně tajných archívů Generálního štábu Armády ČR, sekce strategického plánování a taktických scénářů.

Poetická poema

z cyklu Nebe na kolejích

Sovy dnes lítají nízko
de facto tak nízko, že dřou břichem o kamení
ruší mé smutné snění
o dlouhém vyplnění
formuláře.

Jako David a Goliáš
potichu pojídám griliáš
ve večerním tichu rušeném jen
zvuky telenovel.

Staň se krajinou mého ticha
ty moje sprostoto
přetni vlákno myšlenky cizí
a pohlaď moje jelita.

Radost za bublání rádia,
smutek při probouzení do ticha.

Kalina nocí temných
dává mi zakusit hrubý obraz
toho
co zbyde,
když se odečteš.
(Nikdy jsem nebyl moc dobrý v matice,
vlastně jsem měl pořád trojky,
jako ty,
ale to už je jiná pohádka.)

Buď mou cévní malformací
a já budu tvým gama nožem.

Vtip

Hrozně rád bych vymyslel vtip, který začíná takto: "Stephan Hawking, Pol Pot a Richard Wagner se potkají na dámských záchodech..."

Cleaning out my closet

Dlouho jsem se tomu bránil, nechtěl jsem tomu uvěřit - může to být nepříjemné, mnoha lidem se to možná bude zdát zvláštní nebo dokonce pobuřující, možná kvůli tomu ztratím kamarády, rodina se ke mně obrátí zády, ale je načase se vyrovnat se svou sexuální orientací a konečně se smířit s tím, že jsem heterosexuál.

The End

...Han Solo se oženil s princeznou Leiou, odstěhoval se do Minnesoty a založil malou firmičku na čištění koberců. Měli dva syny - Edwarda, který byl trochu pomalejší, ale byl dobrý sportovec, a Edgara, který nosil brýle. Han s Leiou nakonec předali firmu svým synům, splatili hypotéku a odstěhovali se na Floridu.
Luke Skywalker si po několik let užíval slávy a své veteránské penze. Co se však zprvu zdálo jako nekončící prázdniny se časem ukázalo jako docela nebezpečná zábava. Luke se začal stýkat s pochybnými osobami, nadělal si dluhy a dokonce se zapletl s drogami. Navíc se mu vrátily psychické problémy, nejspíš související s dysfunkčním rodinným zázemím. Luke nakonec musel nastoupit na léčení, které s přestávkami trvalo téměř deset let a do konce života musel brát léky. Jsou těžké časy, ale jsou i lepší časy, a tak Luke přeci jen našel štěstí se servírkou Tiffany. Luke se s Tiffany oženil a přivedli na svět syna, kterého Luke pojmenoval po svém dědečkovi.
Lando Calrissian se angažoval za práva menšin. Založil několik organizací a fondů a po několik let se pohyboval v nejvyšších kruzích newyorské smetánky. Poté však přišel strmý pád, když státní zástupce odhalil nesrovnalosti ve financování jednoho z fondů. Lando byl obviněn a dlouhém procesu odsouzen ke dvaceti letům vězení. Po dvanácti letech byl propuštěn na podmínku. Stal se Unitářem a žije v ústraní.
Chewbacca se pokusil prorazit jako spisovatel. Napsal několik nadějně vyhlížejících povídek, ale během oběda s vydavatelem byl odchycen veterinární službou a po několika dnech utracen.

A tak, moji milí a drazí, končí příběhy našeho dětství.

KKK na UK

Tak si říkám, proč UK zakázalo seminář s Davidem Dukem, představitelem Ku Klux Klanu?
Jasně - že si neonacisti Duka pozvou, aby se s ním družili, je voser. Že se Duke bude cpát do médií a tvářit se nevinně a snad i uraženě, to je další voser.
Ale proč UK zakáže jedinou událost, která by mohla alespoň trochu narušit jednosměrné ideologické působení, bytostné pro extrémistické skupiny, a dotlačit Duka k dialogu?
Čeho se UK bojí? Argument, že představitel rasistické organizace nemá co dělat na akademické půde, je na první pohled smysluplný, ovšem v základě je to blbost.
Jedna věc je přednáška propagující rasismus, ale jiná věc je nechat rasistu, aby musel svoje názory obhájit. A neměla by nejvíc ze všech institucí právě UK být tou, která nadevše staví myšlení bez předsudků, myšlení směřující k pravdě, jehož jedinou podstatnou charakteristikou je právě ochota k dialogu?
Ideologický a etický základ naší společnosti se musí chránit, prosazovat, obhajovat. Ovšem silově prosazovat svoje vidění světa s tím, že naše pozice se rozumí sama sebou a že svoje názory nemusíme nikomu vysvětlovat ani je vystavovat kritice, to směřuje k totalitě.
Jestli jsem podle představitelů UK jako společnost už natolik vyzrálí, že známe všechny podoby zla a dospěli jsme do stavu vrcholného dobra a spravedlnosti, pak je tahle UK i celá naše společnost mnohem víc v prdeli, než jsem si myslel.
A jestli je na rozdíl od UK David Duke ochoten k dialogu (i když věřím, že právě v dialogu by se nakonec projevila jeho neochota k dialogu), pak je v určitém ohledu zkrátka lepší než pánové na UK. A zrovna v tom ohledu, na kterém by jim mělo záležet nejvíc.

Bez názvu

Žití je svého druhu trávením.
Trávení času zpravidla obnáší cílenou snahu zakrýt fakt, že je tráven čas. Vedle žití patří mezi způsoby trávení času např. rybaření, masturbace nebo výroba malých dřevěných předmětů.
Vedle trávení času rozlišujeme také neméně důležité trávení prostoru. Trávit prostor lze kromě převažujícího "tu" také "tam" či "onde", případně "kolem" a "tak kolem". Stále častěji se prosazuje i "skoro tam".
Žití je tak pouze jedním z mnoha možných přístupů k trávení času a prostoru. Zpravidla je žití samo o sobě spojeno s pocity panické hrůzy a převládá názor, že je způsobováno nedostatkem sociální interakce.
Žití se proto odehrává ve velmi malých časových intervalech mezi jinými činnostmi. Tyto činnosti bývají uspořádávány do hierarchií důležitosti, ovšem z čistě teoretického hlediska pro určení jejich důležitosti neexistuje vědecky spolehlivé kritérium. Mnohem příhodnějším se proto zdá být abecední seznam, který řadí žití hned za žirování a těsně před žlábkování.
Z lékařského hlediska se silně nedoporučuje kombinovat žití s nadměrnou konzumací tuků a také není vhodné žít před spaním.

(Autor textu byl odsouzen k upálení ve 14. stol.)

Ano

Ano, jsem postmoderní.

Výtvarná instalace ŠP

V roce 2017 se vystavím jako výtvarná instalace v Galerii Rudolfinum. Budu stát v prvním patře, zhruba uprostřed expozice (vyvýšená místnost na jižní straně). Součástí díla budou: nákupní seznam z 10. března 2013, bačkory a plátek šunky.
Příprava díla probíhá již 22 let a v době, kdy bude vystaveno, tomu bude let 30. Na instalaci se podílejí některé známé umělecké skupiny, např. GJK, UK, MHD či OCD.
Kombinace žánrové vyhraněnosti a existenciálního přesahu spolu s detailním vizuálním zpracováním slibují nevšední divácký zážitek.

Děti a důchodci 20% sleva.

Co s Entropu?

Navrhuji, aby po skončení českého předsednictví Radě Evropské unie byla plastika Davida Černého "Entropa" umístěna do nové budovy Národní knihovny na pražské Letné. Ostatně tato budova se zdá být vhodnou prostorou i pro další Černého díla.

B. Hussein O. v Praze

DEN PRVNÍ

18:31 - Air Force One, letadlo převážející prezidenta Spojených států, dosedlo na letiště v Ruzyni.


18:42 - prezident USA Barack Obama dokončil potřebu a vystoupil z letadla, aby se přivítal s prezidentem Václavem Klausem.


18:49 - kolona s prezidentem Barackem Obamou vyrazila ulicí Drnovského, dále ulicí Leteckou a následně zahnula na Evropskou třídu. Odtud pokračovala zhruba 6 km, až zahnula doprava do ulice Gymnasijní a dále ulicí Pevnostní až ke křižovatce s Patočkovou. Odtud ulicí U Brusnice do ulice Jelení a dále ulicí Mariánské hradby. Z ulice Mariánské hradby vjela kolona do ulice Chotkova, z níž pokračovala kolem Chotkových sadů do ulice U Bruských kasáren. Následně zahnula na nábřeží Edvarda Beneše a odtud až na Štefánikův most, za nímž zahnula do ulice Revoluční a odtud do hotelu Hilton. Detailnější popis cesty si můžete přečíst na adrese http://aktualne.centrum.cz/domaci/obama-v-praze/clanek.phtml?id=633846.

19:46 - Hillary Clinton vyrazila na Malou Stranu. Podle neoficiálních informací se má sejít s Karlem Schwarzenbergem a Václavem Havlem v Hospodě U Bobra. Podle ještě méně oficiálních informací má být Clintonová pohoštěna tradiční malostranskou klobásou s chlupatým knedlíkem, popíjet se má studená dvanáctka. Podle ČTK půjde o desítku (zda teplou či studenou, zdroj neuvádí).

21:51 - Barack Obama je stále v hotelu Hilton, přestože se spekulovalo o tom, že si nejmocnější pár světa vyrazí na romantickou večeři někam do centra Prahy. Ovšem zatím se nezdá, že by se Obamovi chystali ven nebo kamkoli jinam.

23:10 - v Brně se objevil dav demonstrantů. Proč? To nikdo netuší.

DEN DRUHÝ

6:41 - Barack Obama se probudil. Podrobnosti přineseme vzápětí.

7:02 - na Hradčanském náměstí začne již za 3 hodiny Obamův projev. Na místě se scházejí první diváci a probouzejí se první bezdomovci. Jiří Paroubek přišel zabrat místa do VIP sekce.

8:14 - Hradčanské náměstí je již téměř plné. Panuje veselá, až žoviální nálada. Někde v davu je i dechová kapela, která baví okolo stojící diváky pochodovými písněmi. Na ochozu Arcibiskupského paláce lze spatřit skupinu ostřelovačů, která si užívá výhled na Prahu.

8:50 - na Pražský hrad konečně přijíždí kolona s Barackem Obamou. Vojáci stojí v pozoru, hudba Hradní stráže hraje Back in Black od AC/DC. Obama se vítá s Václavem Klausem, Klaus mu daruje svou knihu Zelená nebo modrá planeta?. Michelle Obamová dostává od Livie Klausové fíkus.

10:36 - Obama přednáší svůj dlouho očekávaný projev. Několik lidí z publika, pravděpodobně následkem dlouhého stání, usnulo.

10:40 - Barack Obama hovoří.

10:47 - Barack Obama stále hovoří.

10:59 - Barack Obama domluvil.

11:16 - Obama míří do Kongresového centra. Jeho žena Michelle se chystá na prohlídku Židovského města. Podívá se na hřbitov, do chladírny těl a nejspíš i na pitevnu. Následně si s Livií Klausovou dá dortík v kavárně U Žida.

11:23 - prezident Obama se převlékl do tepláků a vyrazil na neformální summit EU-USA.

13:11 - Pěvecký sbor dětí ze školy pro zrakově postižené se měl možnost vidět s první dámou USA. Podle vyjádření jedné z členkyň tanečního spolku ze školy pro těžké alergiky a astmatiky, který následně vystoupil, Michelle Obamová svým kostýmkem doslova "všem vyrazila dech". Na závěr programu vystoupil recitační sbor školy pro zaostalé a debilní děti, jež nacvičil Höderlinovu báseň Hyperion.

15:31 - tisková konference summitu EU-USA se nesla v uvolněném duchu. Předseda Evropské komise José Manuel Barroso ocenil neformální přístup pořadatelské země, když na adresu Mirka Topolánka prohlásil: "Smrdí.". Francouzský prezident Nicolas Sarkozy poplácal německou kancléřku Angelu Merkelovou po hlavě a Barack Obama se poškrábal v rozkroku.

16:04 - delegace pomalu opouštějí Kongresové centrum a míří na letiště. Bulharská delegace míří na nádraží.

16:24 - policie uzavřela centrum Brna. Proč? Nikdo nemá tušení.

(v tomto článku byly uraženy následující osoby či skupiny osob, v abecedním pořadí: Barroso, José Manuel; bezdomovci; Clintonová, Hillary; Česká televize; ČTK; diváci Obamova projevu; Havel, Václav; Höderlin, Friedrich; Hradní stráž; Klaus, Václav; Klausová, Livia; Merkelová, Angela; Obama, Barack; Obamová, Michelle; obyvatelé města Brna; obyvatelé Malé Strany; obyvatelé města Prahy; Paroubek, Jiří; Sarkozy, Nicolas; Schwarzenberg, Karel; slepé, alergické, astmatické, zaostalé a debilní děti; Topolánek, Mirek; Židé; a Bulhaři)

Temptation Library

Námět na reality show:

Show se odehrává v uzavřeném komplexu knihovny, kde skupina studentů soutěží o to, kdo se lépe připraví na zkoušky. Jedinými zaměstnankyněmi knihovny jsou však jen sexy modelky, jejichž zkušenosti v určitých oblastech jsou vyváženy naprostou nezkušeností s archivním systémem...

Kdo vytvoří studijní kroužek s kým?
Kdo si udělá víc poznámek, když profesorka přednáší v bikinách?
Kdo dostane červenou kartu a bude muset strávit noc v oddělení beletrie?
Kdo za trest dostane na svůj počítač poslední sérii Dr. House?

Už příště - v Knihovně!

Proliferace pozdních večeních hodin

z cyklu Abstraktní píča

nic víc než tři myšlenky na osobu
perník je jídlo chutnající zvláštním způsobem.
otočka na hlavě a na stole dvojčata.

Prostota okamžiku, kdy není co říct.

Herzlich Willkommen in Winnenden!

Jo, už tu bylo pár případů, kdy nasraný student vtrhne do školy a prostřílí si cestu do CNN. Jasně - šikana, mentální labilita, pocit méněcennosti a nedoceněnosti. Tátovy beretty. A samozřejmě Internet a počítačové hry. Ty počítačové hry! Game over, sráči!
Pár případů tu už bylo.
Ale říkám si, proč nebyl žádný případ nasranýho učitele, co vezme zbraně a jde postřílet ty parchanty, co ho prudí každou hodinu? Průměrný fyzikář je přece taky v solidním stresu. Nemluvě o chemikářích. Proč si to ještě nikdo z nich nešel vyřídit s těma zmetkama, co nic nechápou a jsou drzí? Nejde snad v těchto případech taky o šikanu? Jsou snad všichni matikáři mentálně stabilní? To se u nikoho z nich nenajde pocit méněcennosti a nedoceněnosti? A nemají snad i jejich tátové na nočních stolcích beretty? Nemají přístup k Internetu? Tak co tu chybí?
Aha! - počítačové hry. Chce snad mediální teorie lepší důkaz vlivu násilí v počítačových hrách na násilí ve skutečnosti?
Jaký je rozdíl v mentalitě šikanovaného žáka a učitele? Můžeme říct, že situace nebo prožitek jsou jiné? Učitel nezvládá věc líp jenom proto, že je dospělý. Mohl mít třeba sám minulost ponižování ve škole. Pak by opakování situace mohlo být o to větší spouštěč. Určitě je spoustu učitelů, co se po vlastní výuce museli jít léčit. Ale co? Nic - ani tři mrtví studenti z rukou učitelů (a tři dělají společnost).
Pak už snad fakt zbývají jenom ty počítačové hry. Ovšem to nebudeme vědět, dokud se to nestane. Jakže? Patnáct mrtvých studentů? Vrahem jejich dějepisář? Jaké byly jeho záliby? Tenis? Filmy? A - cožeto? - GTA4?
Nebojte, generace hráčů počítačových her odrůstá školním střevícům a přesouvá se za katedru.

Blog, Spock and Two Colin Farrells

Nakonec, záleží na tom, jakou to má všechno vlastně formu? Nejde přece jen o vždycky jenom o obsah?
Proč si vnucovat formu nebo styl, vytvářet si pravidla tam, kde žádná být nemusí? Styl a forma jenom zatěžují, vždycky jsou tím, co je zapomenuto - anebo vůbec nezaznamenáno.
Je to jedno - kdo to čte, o čem se píše, a proč, a jakým jazykem. Myšlenka se stejně vydestiluje - pokud vůbec - jenom tak, že se myslí, co bylo řečeno. V hromadách sraček se válí poselství, co nikdy není označené velkým nápisem "Poselství" a převázáno červenou stuhou. A stejně všichni jenom rozdávají nápisy a stuhy, pozvánky k myšlenkám a upoutávky na smysl.
Psaní je potřeba, záliba, nutnost, zábava, mentální očista, nebo je to všechno jedno. Chci si tu dovolit ten luxus a nechat plynout myšlenky kdy a jak budu chtít. Nechci je rvát do úhledných balíčků s návodem k použití.
Člověk stejně píše v tolika rozdílných náladách, že si buď vědomě zakazuje psát, nebo vypadá jako schizofrenik. Jednou píše sám pro sebe, jednou pro ostatní. Jednou mu všichni můžou akorát nasrat, jednou je rozplývá nad jarním dnem.
Pochop: nejde mi tu o nějaký formální experiment. Ten vyžaduje soustředění a zájem. Mojí metodou je nemyšlení, stylem je indiference. Před každým psaním si přežehlím límečky svého nezájmu - a nebo ne, podle toho, jak se mi bude chtít.
Takže co? Hlavní je plodit a doufat, že vyhledávací algoritmus Googlu dokáže spojit ty pravé myšlenky s těmi, kdo na ně čekají. Anebo s těmi, které dokážou patřičně nasrat, protože to se taky počítá, ne?