Emancipace čtenářova

Každý ví, že čtení knih je mnohem důležitější než jejich psaní. Přitom veškrný zájem se zaměřuje na akt tvorby a zabývá se pouze autorem textu. Literární "věda" se již od svého vzniku věnuje tomu nejbanálnějšímu aspektu literárna a ve své nezměrné hlouposti a povrchnosti nedokáže uspokojivě zachytit ani to. Kritici se plazí blátem ve jménu tzv. uměleckosti literatury, pro níž ovšem chybí jakékoli důkazy.

Jako pravý pionýr pravdy proto navrhuji odhodit shnilá a mokvající literární studia a vybudovat tento obor znovu, tentokrát správně. Úkol to přitom jistě nebude jednoduchý. V prvé řadě je třeba vybřednout z diskursu pseudovědecké "objektivity" a vytvořit diskurs nový, který by reflektoval subjektivitu čtenářského prožitku. Přitom již samotný pojem "čtenářský prožitek" ještě vězí v literárněvědních bludech minulosti a musí být překonán.

Je nutné odhodit jednotnou osvícenskou ideu "čtení", jež nás tolik staletí svazovala. Ideologie čtenářské poslušnosti a podřazenosti musí skončit. Čtenář je právoplatným držitelem smyslu i významu, délky, zábavnosti, ponaučení i kvality textu. Lžipanství spisovatelů je třeba odhalit a pokořit, napříště musí být autor anonymním, poslušným sluhou, jež žebrá o drobky z blahosklonné ruky čtenářovy.

Klíčový význam má však pro příště hrát sebeuvědomění čtenářovo. Ten byl po stalení stavěn do role pasivního příjemce a jeho "role" mu byla vštěpována kulturní propagandou. Z této perspektivy je pak zřejmé, že tzv. výuka literatury na školách není nic víc než prostředek ideologické kultivace a podmanění čtenáře. O to je tato ideologie horší a zrádnější, že ji adoptovaly všechny režimy bez výjimky - od absolutismu, přes nacismus a komunismus, až po kapitalismus.
První kroky na cestě k osvobození čtenářské kreativity jsem samozřejmě musel učinit sám. Uvědomil jsem si například, že čtenáři je vnucován postup čtení tím, jak jsou číslovány svazky. Román "Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války" jsem proto přečetl v následujícím pořadí svazků: 3-2-4-1. Výsledky byly zajímavé, leč vzápětí se dostavila otázka, proč si mám vlastně jako čtenář nechat vnutit, že musím přečíst všechny svazky? Sáhnul jsem proto po románu "Paní Bovaryová", z nějž jsem přečetl pouze druhou část. Poté jsem se věnoval četbě poémy "Moskva-Petuški zpáteční" - tu jsem četl čtyřikrát, ovšem pokaždé jsem vynechal posledních deset stran.
Pak už se hráz mé čtenářské kreativity protrhla: ze "Jména růže" jsem četl pouze sudé strany; z románu "Na cestě" jsem přečetl pouze strany 12,38,96 a 266; "Božskou komedii" jsem přečetl, ale nic jsem z ní nečetl. "Proces" jsem přečetl vzhůru nohama (což mi nakonec přišlo jako příliš tradiční způsob čtení a nadále se mu nebudu věnovat). Také jsem si uvědomil, že si jako čtenář nechávám vnucovat žánr, jakým čtu. "Quo vadis" jsem přečetl jako kuchařku - a musím uznat, že šlo o dost mizernou kuchařku. "Zločin a trest" jsem četl jakožto superhrdinský komix a až na několik vražd mám zásadní připomínky k téměř nulové akčnosti, postavám bez superhrdinských vlastností a především absenci obrázků. Každý přece ví, že komix bez obrázků za nic nestojí.
Nakonec jsem se své dosavadní poznatky pokusil uplatnit při četbě "Hledání ztraceného času". Na úvod jsem nepřečetl šestou knihu. Poté jsem se přesunul ke knize páté, z níž jsem přečetl jen prvočíselné strany. Druhou knihu jsem si nechal předčítat od fíkusu. Čtvrtou knihu jsem četl celou, až na strany 8,161,52,53,67,269,299 a 180, které jsem snědl. První knihu jsem četl jako nákupní seznam, sedmou jako bulharský politický fejeton z roku 1993.

Jak jste si jistě všimli, jedná se o projekt vskutku revoluční. Je také třeba podotknout, že může a snad i bude sloužit za významnou inspiraci pro obrodu dalších oborů, jmenovitě sociologie, antropologie, chemie či medicíny.