Odpověď poémou

V záchvatu
chronického
pudlákismu
být rozštěpen
mezi venkovskou idylu
a internetovou hloupost,
vtažen
do metafor metavztahovosti
a kreativní impotence,
dialektika bakičismu a varyšovství,
stržen
do víru
neochlupenosti
v současnosti
totalitní neoholenosti
–
nudný ve své mondénosti
směšný ve svém snažení.
Zodpovídat se výtkám
jak skutečným argumentům,
prát se a rvát se
mlčením a indiferencí,
leč
kajícný
na všechny strany.

a, chcete-li,
jdu si dát čaj.

Emancipace čtenářova

Každý ví, že čtení knih je mnohem důležitější než jejich psaní. Přitom veškrný zájem se zaměřuje na akt tvorby a zabývá se pouze autorem textu. Literární "věda" se již od svého vzniku věnuje tomu nejbanálnějšímu aspektu literárna a ve své nezměrné hlouposti a povrchnosti nedokáže uspokojivě zachytit ani to. Kritici se plazí blátem ve jménu tzv. uměleckosti literatury, pro níž ovšem chybí jakékoli důkazy.

Jako pravý pionýr pravdy proto navrhuji odhodit shnilá a mokvající literární studia a vybudovat tento obor znovu, tentokrát správně. Úkol to přitom jistě nebude jednoduchý. V prvé řadě je třeba vybřednout z diskursu pseudovědecké "objektivity" a vytvořit diskurs nový, který by reflektoval subjektivitu čtenářského prožitku. Přitom již samotný pojem "čtenářský prožitek" ještě vězí v literárněvědních bludech minulosti a musí být překonán.

Je nutné odhodit jednotnou osvícenskou ideu "čtení", jež nás tolik staletí svazovala. Ideologie čtenářské poslušnosti a podřazenosti musí skončit. Čtenář je právoplatným držitelem smyslu i významu, délky, zábavnosti, ponaučení i kvality textu. Lžipanství spisovatelů je třeba odhalit a pokořit, napříště musí být autor anonymním, poslušným sluhou, jež žebrá o drobky z blahosklonné ruky čtenářovy.

Klíčový význam má však pro příště hrát sebeuvědomění čtenářovo. Ten byl po stalení stavěn do role pasivního příjemce a jeho "role" mu byla vštěpována kulturní propagandou. Z této perspektivy je pak zřejmé, že tzv. výuka literatury na školách není nic víc než prostředek ideologické kultivace a podmanění čtenáře. O to je tato ideologie horší a zrádnější, že ji adoptovaly všechny režimy bez výjimky - od absolutismu, přes nacismus a komunismus, až po kapitalismus.
První kroky na cestě k osvobození čtenářské kreativity jsem samozřejmě musel učinit sám. Uvědomil jsem si například, že čtenáři je vnucován postup čtení tím, jak jsou číslovány svazky. Román "Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války" jsem proto přečetl v následujícím pořadí svazků: 3-2-4-1. Výsledky byly zajímavé, leč vzápětí se dostavila otázka, proč si mám vlastně jako čtenář nechat vnutit, že musím přečíst všechny svazky? Sáhnul jsem proto po románu "Paní Bovaryová", z nějž jsem přečetl pouze druhou část. Poté jsem se věnoval četbě poémy "Moskva-Petuški zpáteční" - tu jsem četl čtyřikrát, ovšem pokaždé jsem vynechal posledních deset stran.
Pak už se hráz mé čtenářské kreativity protrhla: ze "Jména růže" jsem četl pouze sudé strany; z románu "Na cestě" jsem přečetl pouze strany 12,38,96 a 266; "Božskou komedii" jsem přečetl, ale nic jsem z ní nečetl. "Proces" jsem přečetl vzhůru nohama (což mi nakonec přišlo jako příliš tradiční způsob čtení a nadále se mu nebudu věnovat). Také jsem si uvědomil, že si jako čtenář nechávám vnucovat žánr, jakým čtu. "Quo vadis" jsem přečetl jako kuchařku - a musím uznat, že šlo o dost mizernou kuchařku. "Zločin a trest" jsem četl jakožto superhrdinský komix a až na několik vražd mám zásadní připomínky k téměř nulové akčnosti, postavám bez superhrdinských vlastností a především absenci obrázků. Každý přece ví, že komix bez obrázků za nic nestojí.
Nakonec jsem se své dosavadní poznatky pokusil uplatnit při četbě "Hledání ztraceného času". Na úvod jsem nepřečetl šestou knihu. Poté jsem se přesunul ke knize páté, z níž jsem přečetl jen prvočíselné strany. Druhou knihu jsem si nechal předčítat od fíkusu. Čtvrtou knihu jsem četl celou, až na strany 8,161,52,53,67,269,299 a 180, které jsem snědl. První knihu jsem četl jako nákupní seznam, sedmou jako bulharský politický fejeton z roku 1993.

Jak jste si jistě všimli, jedná se o projekt vskutku revoluční. Je také třeba podotknout, že může a snad i bude sloužit za významnou inspiraci pro obrodu dalších oborů, jmenovitě sociologie, antropologie, chemie či medicíny.

Obilné verše

Z cyklu Kořenové impulsy

Dojídám dort neřesti.

Dojídám dort neřesti,
už nezbyl ani kousek,
to perverzní vale radosti,
v hlubině kapající noci.

Šlehám dortem přes pysky,
ahedonie touhy,
skráně tepající přísností,
ekzémy a tkáně.

Koloušku! Koloušku! Pojď sem a polož mi čelo na čelo!

Plýtvání energie
enormní snahou.

Jak bača se líně válet
v lůně Vlasty Chramostové,
opěvovat ptáky,
pentlit se při rozednění,
a snít.

Kdo ocení znovu moje dorty?
To pečivo trapnosti a rozhřešení?
Pálení palačinek před světnicí vztahu?
Houska vytáček a rohlík nečekaného výpadu.

Kolem projel fekální vůz-
je čas žít, a čas umírat.

S karikaturou proroka Mohameda vytetovanou na prdeli...

Do deseti let bude údajně v Rotterdamu nadpoloviční většina muslimů. Šaría do každé domácnosti.
V Německu jsou podmínky pro vytvoření podobné politické situace, jako v ČSR 30. let - názorově roztříštěná politická scéna, kde stále větší roli bude hrát sjednocená muslimská partaj (s inkluzivní silou t.č. sudetoněmeckého proudu). Muslimové (či snad i samotní Turci) mají možnost založit svou politickou sílu čistě na náboženství. Co v takovém případě? Buď se opustí tradiční demokratická názorová polarizace a vytvoří se nacionální či prostě jen antiislámský blok (křesťanství se přitom nezdá být dostatečně sexy, aby na sebe strhlo všechnu podporu protimuslimsky smýšlejících voličů), nebo nastoupí islámská vláda.
Naivní přesvědčení, že proti vlně muslimské imigrace, potažmo proti islámskému světonázoru jako takovému je třeba bojovat, je mylné. Pokud je součástí "našeho" světonázoru tolerance a svoboda (vyznání, odlišného způsobu života), pak těžko můžeme toleranci a svobodu prosazovat silou. Pokud nějaký světonázor nesdílí naše hodnoty tolerance a svobody, pak je jediným možným řešením totální válka. Světonázory jsou vždy z principu totalitní a jejich spor do ničeho jiného než do totální války ústit nemůže. A to není jen otázkou útoku, ale i obrany. Jsou jen dvě možnosti - opustit své hodnoty nebo popřít hodnoty odlišné.
Svoboda slova je jednou z těchto hodnot. Nemusí dojít až k fyzické likvidaci, ale totální válka je přesto v plném proudu. Můžeme ctít muslimské hodnoty a neurážet jejich proroka, ale to není řešení sporu.
Tolerance je další z "našich" hodnot. Můžeme se shodnout na principu tolerance, vzájemně se neurážet a žít v mírumilovné pospolitosti. Potom ale: buď tu nikdy nebyl žádný spor (na toleranci jsme se vlastně vždycky shodli), nebo muslimové přijali náš světonázor.
Pravdou je, že nikdo ve skutečnosti neví, zda islámské hodnoty nadřazují náboženství a vlastní morálku všemu ostatnímu, včetně tolerace ostatních světonázorů (až k jejich případnému násilnému potírání). Co však naše hodnoty? Nenadřazujeme práva žen, humánní tresty a nakonec i nucenou toleranci samotnou nad princip respektování odlišnosti a tolerance? "Náš" respekt pro odlišnost má svoje dost úzké meze - třeba znásilnění jako kulturně zakořeněná forma rodinné odplaty je z kategorie "odlišnost" vyřazena a to tak, že jsme proti ní schopni vést totální vyhlazovací válku. Přitom do "naší" kulturní tradice patří i takové fenomény jako nacismus či hony na čarodějnice, tak jakápak "morální výše"?
Jaké je tedy řešení "muslimské otázky"? Předně: "řešení" vždycky zavání vyhlazovací válkou. Pokud jsme si tak jisti "našimi" hodnotami, pak je nechme, aby silou své evidentní "správnosti" samy tyto hodnoty prosákly do islámského světonázoru a vykonaly hodnotovou revoluci za nás. Objektivizace hodnot rovná se totalizaci světonázoru. To si pak můžem vytetovat karikaturu proroka Mohameda na prdel a dál se na nic neptat, pod heslem kulturního evolucionismu "silnější přežije".