Sedím si v křesle na zahrádce a jen tak klábosím s kamarády. Pomalu usrkávám limonádu. Hledím na oblohu a říkám si, jestli bude v noci pršet? Občas se odpoutám od konverzace a jen tak se rozhlížím. Ne, nebude pršet. Obloha je blankytná a jemný vánek je tu jenom proto, aby rozešuměl stromy. Ptáci zpívají.
Říkám si, co bych na tomto okamžiku změnil. Je téměř perfektní. Snad jenom ti ptáci. Pár bych jich zastřelil. Ne všechny, dva až tři bych nechal, jen tak, aby jejich zpěv doplnil šumění stromů. Možná i ty stromy bych trochu prořezal. Když fouká vichr, mohly by spadnout. A sedají na nich ptáci a serou na kolemjdoucí. Ale jinak jde o téměř dokonalý okamžik. Téměř dokonalý okamžik na ne zcela rovné zahradě. Což by zvládl bagr, dvě tři rýpnutí a bylo by. A když už by tu byl, moh by vzít i ty stromy. Ušetřilo by to peníze za pronájem. Pak bych mohl v klidu sedět a konverzovat s kamarády a usrkávat přitom limonádu, snad příliš sladkou, což by jistě napravila veřejná kastrace generálního ředitele, s trochou štěstí by šlo o stejnou firmu, která má na svědomí opěrky tohodle křesla, takže by se ušetřil čas, který bych mohl trávit uklidňující konverzací, pakliže by moji kamarádi byli jen o něco méně urgentními kandidáty na lobotomii a kdyby jediným tématem nebyli ti zasraní ptáci, co se vznášejí na pozadí blankytné oblohy a serou mi na zahradě a kdyby mě nebolel krk a vůbec tak pak bych mohl sedět na svojí zorané zahradě s prořezanými stromy a dvěma až třemi přeživšími ptáky, kteří by byli námětem konverzace mých chirurgicky zpracovaných přátel, zatímco bych mohl upíjet nepřeslazenou limonádu na ortopedicky přijatelném křesle. V noci bude chcát.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat